památník
V 50. letech byli političtí vězni zavíráni do pracovních táborů na Jáchymovsku, kde těžili v primitivních podmínkách uran. Pomalu tam přicházeli o zdraví vlivem radioaktivity a krutého zacházení. Mnoho z nich na místě zemřelo a jejich rodiny trpěly perzekucemi komunistickým režimem. Naše země přitom potichu přicházela o své uranové bohatství, které téměř zadarmo darovala Sovětskému svazu.
A co současné generace? Jak vzpomínají na tuto tragédii? Mladší bohužel nemají o těchto událostech ponětí, navíc bývalé pracovní tábory zmizely z mapy. Mizí také naše kolektivní paměť. Jak můžeme architekturou podpořit utváření této paměti ve společnosti?
Navrhuju památník na místě bývalého pracovního tábora L Vykmanov, u jediné dochované památky - Věži smrti. Využívám teorií sociologů a psychologů pro stanovení základních principů obnovy kolektivní paměti a aplikuju ji na architekturu. Zpřístupňuju pietní úpravou celý bývalý tábor, který zarostl do nedůstojného areálu skladů, a vytvářím osobní zkušenost z architektury.
Tou vyprávím příběh, který se nesmí zapomenout.
Diplomní práce: Tereza Kabelková (Kupková)
Místo: Vykmanov
Rok: 2015/2016
"Individualism was the biggest sin one could commit."
Slavenka Drakulič
totalita
V nekonečném zástupu
stojí kameny.
Dokonalá forma.
Dokonalý řád.
Dokonalá unifikace.
Jako v tom falešném ideálu,
že jsme všichni stejní.
ztráta svobody
Jdu po cestě dolů,
mezi tou dokonalostí.
Pomalu.
uvěznění
A až na samém dně
vídím druhou tvář, schovanou.
Podsvětí.
Kameny tu za trest,
že nezapadly do systému,
trpí každým svým krokem.
uvnitř kamene
Cítím tu bolest z jejich těla.
A když vstoupím
do jejich otevřené rány,
cítím se jako doma.
Slyším jejich příběh
a chápu,
proč to jediné,
co nese světlo,
jsou jejich duše.
naděje
A když už i z těla kamene
odešla důstojnost,
jako člověk se ptám,
co ještě mohlo zbýt?
Naděje?
odsouzení
Vymotám se z čekání,
tam zbývá už jen jedna cesta,
co stojí mezi dvěma světy.
Rozhřešení.
Kde shora září světlo,
a vespod kape temnota.
Kdy sám život neví,
jestli bude,
ještě za chvíli.
Mám strach
z téhle nepředvídatelnosti.
nekonečno dní
Na konci nejistoty,
našla jsem nekonečno.
Pomalou smrt
v nekonečnu dní.
pracovní tábory
Procházím uličkami
a vidím ty zástupy trpět pořád víc.
Co blíže jsem cíli,
tím spíše jsou mrtví.
Jen čekají,
až to všechno skončí.
Hrozně marné doufání
a porouchaná těla.
cesta na svobodu
A když konečně můžu stoupat nahoru,
kam patřím,
ocitám se v posledním kameni,
který sahá až do nebe.
zapomnění
A až z posledních nádechů věže,
v uvědomění,
v monumentu smrti,
nahlédnu.
Kde smrt měla být spravedlivá,
vypadá to,
že nic se nastalo,
jen falešná podoba.
Dokonalá forma,
dokonalý řád.
Dokonalá unifikace.
Můj pradědeček Bohumil Kupka si prošel jako politický vězeň pracovním trestaneckým táborem Mariánská na Jáchymovsku na začátku 50. let. Důvod jeho věznění byl absurdní - zúčastnil se v roce 1948 jako vedoucí katolické kulturní a sportovní organizace Orel poutě na Svatý Hostýn. Prošel si mučením při vyšetřování v Uherském Hradišti a posléze byl odsouzen na 2 roky práce v uranových dolech na Jáchymovsku. Nebyla to nespravedlnost páchaná jen na něm, rodině byly obestavěny veškeré peníze a vytvořena skvrna, která ovlivnila jejich možnosti svobodně studovat či pracovat na mnoho let dopředu.
Když jsem se začala zajímat o podrobnosti podmínek věznění na Jáchymovsku a také o to, jak naše země přišla o své uranové bohatství, byla jsem velmi zaskočená ztrátou paměti, která v naší společnosti panuje. Mladší generace nemají o těchto událostech ponětí a bývalé pracovní tábory zmizely z mapy bez známek snahy o jejich připomnění. Tato smutná a nepochopitelná skutečnost mě přiměla k tomu, věnovat se problematice památníku politickým vězňům na Jáchymovsku ve své diplomové práci. Doufám, že morální smysl mého snažení bude alespoň trochu naplněn a každý, kdo bude číst následující stránky, na příběh vězňů z Jáchymovska nezapomene.
Památník navrhuji přímo u Věže smrti na území bývalého tábora L Vykmanov. Samotná Věž smrti, jediná dochovaná památka, je symbolem památníku a zároveň jedinou vertikálou v území.
Veřejný prostor celého bývalého tábora kultivuji jednoduchou parkovou úpravou. Vzniká tak důstojné a využitelné pietní území.
Průchod památníkem směrem na osu Věže smrti je rituálem vzpomínání.
Naše schopnost pamatování by nebyla možná bez tělesné paměti. Vzpomínáme celým tělem, nejen mozkem. Paměť se nejlépe ukotví skrze zkušenost, který je komplexní, fyzická i duševní.
kámen = člověk
Kameny v exteriéru na "svobodě" symbolizují totalitní společnost. Zástup pravidelného řádu krychlí. Uniformita.
Výška kamenů a prostor mezi nimi je určen dle průměrné velikosti muže v roce 1950.
173cm.
Cestou mezi kameny návštěvník klesá po rampě dolů, ztrácí svobodu, klesá na dno společnosti. Objevuje podsvětí. Kameny v bolesti. Ty, kteří nezapadli do systému.
Dokonalá forma.
Dokonalý řád.
Dokonalá unifikace.
Podsvětí.
Kameny tu za trest,
že nezapadly do systému,
trpí každým svým krokem.
cesta
Cesta památníkem vypráví příběh jáchymovských politických vězňů.
Prostorovou zkušeností znázorňuje ztrátu svobody v totalitní společnosti, uvěznění, mučení ve vězení, odsouzení a práci v Jáchymovských dolech až po návrat zpět do totality.
osobní zkušenost
Kameny symbolizující vězně, zvenku omlácené, ukrývají uvnitř “duši”, která svou prostorovou orientací nazapadá do geometrického systému společnosti nahoře.
Dimenze “duše” jsou zvoleny pro přesně jednoho návštěvníka, pro jeho samostatnou osobní zkušenost. Jsou navrhnuty na základě meření 173cm vysokého muže.
Uvnitř je malý kousek přírozeného světla, jedinečný pro každý kámen.
Zde je také možnost slyšet kus příběhu vězně z audionahrávek pamětníků.
